Mně samotnému trvalo řadu let, než jsem pod vlivem čísel dospěl k názoru, že prohibice nefunguje. Data jsou ale neúprosná, represe v případě drog není cesta, daleko lepší je řízená regulace, říká národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil. Od příštího roku by se řízeně mohl regulovat trh s marihuanou v Česku. Z pověření vládní pětikoalice připravil Vobořil návrh zákona o její legalizaci.

Jak Češi v evropském srovnání užívají návykové látky?

Existuje studie, která se opakovaně dělá již od poloviny 90. let v 38 zemích světa mezi šestnáctiletými lidmi, což je z hlediska vytváření závislostí nejrizikovější skupina. Podle ní je na tom Česko dlouhodobě špatně, pokud jde o nadměrné užívání alkoholu a každodenní kouření. Důvodů je víc. Především v Česku panuje v téhle oblasti extrémně liberální politika. V Evropě snad není země, která by byla tak benevolentní vůči konzumaci alkoholu. S kouřením a alkoholem pak souvisí užívání nelegálních drog. I tam jsme ve zmíněném srovnání v horší polovině zemí, ale už to není tak špatné jako u alkoholu a kouření.

Když mluvíte o té souvislosti, znamená to, že kouření a pití alkoholu u šestnáctiletých zvyšuje pravděpodobnost, že začnou užívat nelegální drogy?

Mnohé studie ukázaly, že když děti kolem třinácti let začnou porušovat různá tabu, riziko závislosti na čemkoliv je pak vyšší. A u nás děti porušují v tomhle věku primárně dvě tabu. Začnou kouřit a pít alkohol. Potíž je i v tom, že zatímco u nelegálních drog v Česku funguje relativně široká síť prevence, u alkoholu v podstatě chybí.

Jak rozšířené je u nás užívání konopí?

V Evropě jsme zemí s nejvyšším výskytem jeho rekreačního užívání. To mluvíme o lidech, kteří s tím mají buď jednorázovou zkušenost, nebo jej užili během posledního roku. Pokud jde o lidi užívající konopí každodenně, v mezinárodním srovnání jsme zhruba na průměru. Co je ale podstatné říct: užívání konopí vůbec nekoreluje s každodenním užíváním jiných návykových látek, jako je třeba pervitin. Což zcela jistě znamená, že tvrzení o konopí jako vstupní bráně k tvrdým drogám je nesmysl.

Mnohdy mi lidé říkají, že ale přece z osobní zkušenosti znají uživatele tvrdých drog, kteří začínali s konopím. Na to se jich vždycky ptám, jestli tihle jejich známí náhodou nezačínali spíš s alkoholem. A odpověď je ano. Musím znovu opakovat, že ve světě je jen málo zemí, které by byly tak tolerantní vůči užívání alkoholu, jako je Česko. Vzpomínám si, jak jsem Nečasově vládě nadhodil, jestli je dobré prodávat alkohol na benzinkách, a dostal jsem strašný kartáč, proč něco takového vůbec otevírám.

V mnoha zemích je běžné, že alkohol koupíte jen v určitých specializovaných prodejnách, kde se navíc musíte identifikovat osobním průkazem. Jaký tam mělo dopad zavedení takovýchto regulací?

Tam, kde jsou přísně regulované trhy s alkoholem, jako třeba v Austrálii, Kanadě, některých státech USA nebo ve velké části Asie, se zmenšil nejen problém se závislostí na alkoholu, ale i s domácím násilím, automobilovými nehodami pod vlivem alkoholu, krádežemi nebo třeba násilnými trestnými činy. Není divu, vždyť není snad látka, která by v některých lidech vybuzovala takovou agresivitu jako alkohol.

Takový kokain může udělat z agresivního člověka ještě agresivnějšího, ale alkohol to zvládne udělat i z člověka jinak mírumilovného. Nebo se podívejte na vývoj užívání tabáku v Evropě. Po druhé světové válce šla křivka počtu kuřáků strmě nahoru, načež přišla celosvětová regulace a růst se úplně zastavil. Na tom je jasně vidět, že regulovaný trh funguje, zatímco prohibice, tak jako u drog, rozhodně ne.

Z pověření pětikoalice jste sepsal návrh zákona na legalizaci marihuany. Kdy bude možné koupit v Česku legálně „jointa“ nebo marihuanový koláček?

Můj návrh obsahuje tři možnosti legální dostupnosti konopí. Jednak samopěstování, jednak pověření druhé osoby, aby něco vypěstovala pro mě. Takových lidí může být víc a na neziskovém principu se mohou sdružovat v něčem, čemu říkáme konopné kluby. Třetí možností je licencovaná výroba a prodej ve specializovaných prodejnách a lékárnách. Současná vládní koalice má shodu na tom, že se povolí samopěstování. Kolegové z KDU‑ČSL mají obavy z komerčního prodeje. Já jim říkám, že se nemusí bát, že regulace bude velmi přísná, přísnější než u tabáku.

Při nákupu ve specializovaných prodejnách se bude muset člověk identifikovat a bude si moct koupit jen určité množství konopí na týden či měsíc. Na výrobku nebude žádný obrázek, bude tam jen varování, jaká je to dávka a jaká je maximální doporučená dávka. Až se na tenhle můj návrh někdo podívá za dvacet let, bude mě považovat za extrémního konzervativce.

Někteří odpůrci legalizace ale tvrdí, že se po jejím zavedení začne najednou užívat konopí mnohem víc a přinese to mimo jiné i zvýšené náklady na prevenci a léčbu. Jak reagujete na takové obavy?

Před pár dny jsem kolegům z lidové strany poslal vládní report z Kanady, který jasně říká, že po zavedení legalizace marihuany v roce 2017 v prvním roce sice pokračoval nárůst užívání, který byl pravidlem v předchozích letech, pak se ale zastavil. A u šestnáctiletých užívání dokonce kleslo. Co vám v případě legalizace určitě vždycky naroste, je jednorázová rekreační zkušenost. Ale to nás přece netrápí. Pokud jde o vámi zmiňované zvýšení nákladů na prevenci a léčbu, považuji tento argument jemně řečeno za velmi nekorektní. Nikde se to nepotvrdilo, objevily se maximálně jednotky lidí, kteří byli hospitalizováni s úzkostí, nikdy s předávkováním, které by hrozilo smrtí.

Když se podíváte na náklady na léčbu, ze všech léčených lidí ze závislostí jsou jen jednotky procent těch, kteří se léčí kvůli konopí. A dopady na život jsou v porovnání s ostatními drogami mnohem menší. Heroinista nebo alkoholik ztrácí zaměstnání, skončí bez bydlení, rozpadá se mu rodina a bývá vážně nemocný. Dennodenní kuřák marihuany řeší, že ztrácí chuť na sex, že se v rodině izoluje a třeba ztrácí zájem o koníčky svých dětí. To je přece neporovnatelné. Tím tyto problémy nesnižuji, jen dávám do kontextu. Pokud kuřák marihuany přichází o zaměstnání nebo skončí na ulici, je to vždy spojeno s takzvanou duální diagnózou, kterou trpí. Třeba se schizofrenií či těžkou depresí. A k tomu kouří marihuanu, často proto, že se mu pak uleví a přestane třeba myslet na sebevraždu.

V Bohnicích nebo u Apolináře jsou spíše jednotky lidí léčících se tam jen kvůli závislosti na marihuaně, věřte mi. A i když to číslo stoupne o dvě stě procent, místo dvou lidí jich tam bude šest. Žádné obří zvýšení nákladů. Ale ani to se podle všech ukazatelů nestane.

Musíme mít přece k dispozici i čísla ze zahraničí, kde k legalizaci přistoupili. Jak to tam dopadlo?

Podívejte se do Nizozemska, kde je regulovaný trh s marihuanou už desítky let. Mezi šestnáctiletými je její užívání v mezinárodním srovnání na průměru. Tam, kde je užívání marihuany postaveno na komerčním základu, jako třeba v Coloradu, kde máte na tyhle výrobky všude reklamy, se stala jiná věc. Marihuana se stala substitutem pro alkohol, takže například poklesly nehody pod vlivem alkoholu a stoupl počet nehod pod vlivem konopí. A také třeba poklesly násilné trestné činy pod vlivem alkoholu, ale rozhodně nenarostly ty samé trestné činy pod vlivem mari­huany.

Asi není divu, že největšími investory do konopného průmyslu jsou hlavní světoví producenti alkoholu. Proto říkám: pojďme co nejdříve vytvořit model regulace, který bude přísný, bude zaměřen primárně na prevenci, nikoliv na komerci. Ať si na tom udělají radši byznys malí čeští zemědělci než velké alkoholové firmy. Zároveň chci ale říct, že naprosto chápu politiky, kteří zaujímají rezervovaný přístup. I mně ostatně trvalo řadu let, než jsem dospěl k názoru, že legalizace konopí je správný směr.

Co vás osobně přesvědčilo?

Data. Kdybych podle čísel viděl, že funguje prohibice, byl bych pro ni. Ona ale jednoznačně ukazují, že nefunguje. Ve všech parametrech je lepší regulovaný trh.

Kvůli marihuaně už v Česku skončila řada lidí na poměrně dlouhou dobu ve vězení. Kolik lidí je v současnosti zavřeno kvůli deliktům souvisejícím s konopím?

Tahle čísla nemáme, víme ale, že přibližně 11 procent lidí ve věznicích sedí kvůli drogovým deliktům. Před lety vydala policie čísla ukazující, že polovina těchto trestných činů souvisela s konopím. Aktuální data nemáme, podle policie to je ale v současnosti mnohem menší podíl. Ti lidé totiž nekončí zpravidla ve věznicích, ale dostanou podmíněné tresty. My se nicméně snažíme drogové kauzy monitorovat a víme, že ve věznicích sedí mnozí lidé kvůli marihuanovým deliktům, a to často opravdu na dlouhá léta. Za to, že prodal devět, deset kilogramů marihuany, šel člověk na osm let do vězení. Jasně, to, co udělal, bylo nelegální, ale trestáme jej, jako kdyby prodal heroin.

Zatímco když někdo prodá třeba nelegálně vyrobený alkohol, dostane pokutu. Nejvíc mě ale štve jiný nepoměr. Nerozumím, jak je možné, že za sexuální trestné činy na dětech či ženách jsou tresty třikrát nižší. To je pro mě naprosto nepochopitelné. Nemluvě o příšerném přístupu české policie k obětem takového sexuálního násilí. Mluvím z vlastní rodinné zkušenosti, moje dcera takovým traumatickým zážitkem před lety prošla a přístup policistů byl naprosto skandální.

Kolik by legalizace konopí mohla přinést státu peněz?

Ve všech srovnatelných zemích to samozřejmě byl pro stát finanční přínos. Například v Izraeli, který má 9,4 milionu obyvatel, to bylo v přepočtu asi deset miliard korun. Náš výpočet, který je velmi konzervativní, počítá s tím, že to budou asi dvě až tři miliardy korun. Osobně jsem na základě zahraničních zkušeností přesvědčený, že to bude víc. Ne samozřejmě hned, ale po pár letech.

Byl byste pro to, aby se podobným způsobem posléze reguloval i trh s dalšími nelegálními drogami?

Nejprve to musíme vyzkoušet s konopím, aby se to naučila státní správa. Ale jistě, už v roce 2018 jsem v médiích zveřejňoval, že je potřeba o něčem podobném přemýšlet u látek, jako je MDMA, některých variant opioidů, případně nízkopotentního kokainu.

Nebyli bychom ostatně první, na podobný model regulovaného trhu s některými takzvaně tvrdými drogami najelo před lety Švýcarsko a letos Kanada. Jaké s tím jsou zatím zkušenosti v těchto státech?

Ve Švýcarsku začali v 90. letech všem heroinovým uživatelům heroin předepisovat, a když jsem tehdy přijel do Curychu, šéf tamního kriminalistického ústavu mi říkal, že z pohledu kriminologie šlo o nejúspěšnější projekt v historii. Drobná trestná činnost ve městě klesla o 70 procent. Je to logické, sehnat potřebných několik tisíc dolarů měsíčně na dávku, na to nemají často ani bohatí Švýcaři.

Na drogové scéně se pohybujete už drahně let. Jak se tenhle trh podle vašich zkušeností poslední roky vyvíjí? A mění se přístup lidí v Česku k užívání drog?

Obecný trend v celé Evropě a i u nás je, že užívání návykových látek u mladých lidí klesá.

Čím si to vysvětlujete?

Jednoznačně je to tím, že mladí lidé tráví čtyři až pět hodin denně na mobilu na sociálních sítích a výrazně se tak mění jejich životní styl. Nechodí tolik ven jako v minulosti. „Nepaří“ s takovou frekvencí jako jejich předchůdci.

V Česku jsou zajímavé ještě dvě věci. Jednak mě trochu překvapilo, že přes tři procenta šestnáctiletých lidí u nás má zkušenosti s kokainem, to není zrovna malé číslo. Je vidět, že jako společnost jsme hodně zbohatli a z kokainu se stala mnohem dostupnější droga. Druhá zajímavá věc je situace ohledně pervitinu. Od 90. let u nás nejprve rostlo jeho problémové užívání, aby se posléze na mnoho let stabilizovalo. Pak se ale začalo škrtat na prevenci a zpřísnila se represe a výsledkem byl opět růst uživatelů, který trval od roku 2007 asi do roku 2017. Pak se opět zastavil, a to zřejmě díky tomu, že se výrazně zvedly výdaje na prevenci. A já jsem přesvědčený, že kdybychom do prevence nasypali ještě víc peněz, tak půjde počet uživatelů zase dolů.

Takže represe a prohibice evidentně nefungují.

Přehnané represe nefungují. Typickým příkladem je politická deklarace na úrovni OSN s názvem „A drug‑free world: we can do it“ z roku 1998. Hlavy států se tam shodly, že je potřeba do boje s drogami dát mnohem víc peněz, vyvinout mnohem větší úsilí a díky tomu se do roku 2008 podaří dosáhnout toho, že svět bude bez drog. Výsledkem bylo, že v roce 2008 byl trh s drogami násobně větší. A to i když se každoročně na boj s nimi vydaly desítky miliard dolarů, v některých zemích se zdvojnásobil počet vězňů kvůli drogovým deliktům a výrazně se zpřísnily tresty, přičemž v některých státech se kvůli drogám začaly popravovat tisíce lidí.

Extrémně tvrdá represe a prohibice vedla k tomu, že organizovaný drogový zločin se stal globálním a podle mě neporazitelným. V některých zemích v něm jedou vysocí státní úředníci, policie, vládní představitelé. Z některých států se staly doslova narkostáty, kde jsou kartely s desítkami tisíc vojáků.

Takže válku s drogami jsme prohráli?

Absolutně.

Autor: Petr Kain, týdeník Ekonom